Poslední dobou jsem restauroval nástěnné malby mimo Prahu a večery jsem trávil po ubytovnách a motorestech. Po večerech jsem poslouchal audio nahrávky na počítači a u toho si kreslil do skicáku a popíjel víno. Nechal jsem svou ruku, aby sama vedla štětec. Nezasahoval jsem do kresby vědomě, jen jsem sledoval, jak se na papíře samy vrství jedna linie na druhou, jak se propojují a spojují. Kresby vznikaly samy od sebe. Když jsem pokreslil celý skicák, prohlížel jsem si ty kresby a uvědomil si, v čem jsou si podobné. Došlo mi, jak osobitá je stopa, kterou zanechává ruka. Realistický obraz může namalovat hodně malířů víceméně podobně, ale kresba je jedinečná. Kresba na plech byl jen další krok, který následoval. Měděný plech má krásnou barvu a odráží světlo, které dodává kresbám hloubku. Asfalt je pololazurní a má hlubokou, sametově hnědou barvu, která ve větší vrstvě přechází do černa. Kresba asfaltem má navíc tu výhodu, že když se nepodaří napoprvé, může se ředidlem odmýt a korigovat, případně začít znova.

Nechtěl jsem dávat liniím konkrétní tvary. Jsou to možná tušené obrysy toho, co se vynořuje z podvědomí na povrch, když kresba vzniká. Někdy může kresba připomínat kořeny, vegetaci, nebo vodu. Často tam vidím plynutí a pohyb. Jde také o pohyb ruky z jednoho bodu k druhému, průběh v čase a příběhy, které jsou do čar vepsány, jak o tom psal Michal Janata v knize Ustavující průběžnost čar.