Něčím mi připomínal mého dědu Jindřicha Mahelku, který také dělal mozaiky. Nějak podobně voněl, nebo co.
Hned jak jsme dokončili práce na fontáně, jsme dostali zakázku na volnou kopii římské mozaiky. Kontakt na Františka už jsem měl, a tak jsme k němu do Čáslavi jeli pro materiál. Prodal nám směs mozaikového skla a kamene a chtěl vidět, co s tím uděláme. Když jsem mu ukazoval fotografie hotové mozaiky, byl nadšený a od té doby jsme začali spolupracovat.
Věnoval se restaurování mozaik. Často těch, které vznikaly za jeho dlouholetého působení v mozaikárně Uměleckých řemesel. Bylo mu v té době přes 70 let a na restaurování už chtěl mít parťáka. Nikdo z jeho bývalých zaměstnanců v Uměleckých řemeslech se mozaice už nevěnoval. Když dílna, kterou vedl od 60. let pár let po revoluci zanikla, všichni se rozutekli, našli si jiné zaměstnání a on měl pocit, že na mozaiku zůstal sám. Bral mě s sebou na restaurátorské zakázky a vyprávěl mi o mozaikách, o práci v Uměleckých řemeslech, o životě a stali se z nás přátelé a kamarádi.